Paměť je neuvěřitelná věc. Třeba ta moje. Nepamatuju si jména. Někdo se mi představí a já při příštím setkání nemám ani páru, jak se jmenuje. Většinou nevystihnu dobrý okamžik, kdy by ještě bylo slušné se na to znovu zeptat a zavedu rozhovor. Uznejte, že po hodině povídání je přinejmenším divný se dotyčného znovu ptát, jakže se vlastně jmenuje. Naštěstí mě často zachrání nějaká třetí osoba, která se k nám se slovy „Nazdáár Mirku!“ připojí. Vlastně se mi ještě nestalo, že by mě někdo odhalil, ještě že, byl by to trapas :).
O situacích, kdy s kamennou tváří poslouchám mamku, která už to podle mýho výrazu pozná a ukončuje „Já už ti to říkala, že jo?“ se tu nebudu dlouze rozepisovat. Ještě bych dostala výprask. :)
Zkrátka všude kolem narážím na více či méně zapomětlivé lidi. O to víc mě dostala návštěva Branickeho divadla,kam mě minulý týden pozval Z. na hru Víš přece, že neslyším, když teče voda. Třetí dějství je o stařičkých manželích, kteří vzpomínají na své životy a roztomile se oslovují jmény všech svých předchozích partnerů, naprosto přesvědčeně vypráví o událostech, kterých se buď nezúčastnili nebo s někým jiným, než si myslí, případně na jiném místě. Staré lidi hrají už nemladý Petr Nárožný a úžasná Květa Fialová. Vím, že herci jsou tak trochu jiní lidé a že celý život trénují věčným učením se textů svou paměť, ale klobouk dolů před těmito hereckými veterány. Chtěla bych mít aspoň desetinu paměti v jejich věku...
